Výmarský ohař

Historie
Výmarský ohař, jinak také známý pod přezdívkou "šedý duch" či „stříbrný duch“. Plemeno bylo zřejmě vyšlechtěno na počátku 19. století velkovévodou Karelem Augustem z Výmaru. Mezi předky dnešního výmarského ohaře můžeme najít plemena jako jsou svatohubertští psi, krátkosrstí ohaři, angličtí pointeři, španělští ohaři a francouzští honiči. Další verze tvrdí, že výmaran, nebo spíše ohař stříbrné barvy, byl velkovévédou Karlem Augustem byl dovezen od knížete Esterháziho, kde si velkovévoda při své návštěvě zakoupil několik psů stříbrnošedé barvy. Ať tak či onak, vzniklo velké sportovní plemeno, které se využívalo při lovu velké zvěře a dokonce i ve službách policie. V době 19. století známe hned tři typu výmaranů – sanderslebenský, weisenfelský a durynský, nicméně pro kynologisckou veřejnost byl tento typ stříbrného zbarvení považován za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře. Standard pro krátkosrstého výmarského ohaře byl vystaven roku 1896. Po druhé světové válce se výmarský ohař začal prosazovat i v Kanadě a USA.


Temperament a schopnosti
Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a svou kovovou stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.


Vzhled
Kohoutková výška u psů je 59 – 70 cm u fen se vyžaduje výška 53 – 63 cm. Barvu srsti můžeme označovat také jako stříbrosrsnčí zbarvení, stříbřitá nebo myší šeď, povoleny jsou i tóny mezi nimi. Existuje krátkosrstá a dlouhosrstá varieta. Ocas se u dlouhosrstých variet nekopíruje.

Maďarský ohař

Historie
Historie tohoto maďarského národního plemene sahá až do středověku. Původ plemene vizsla je spojován převážně s vlivem asijským, a to prostřednictvím některého chrtovitého honiče z této oblasti nebo Buffonem citovaného žlutého loveckého psa z Turecka, případně s chrty typu sloughi a transylvánského honiče. Autor Dalziel-Mika však v díle Á vadászebek (Lovečtí psi) dokládá, že ohař byl na maďarském území znám a využíván již za vlády Arpádovců v 11. Až 14. Století, a to k lovu zvěře především do sítí. Maďarští chovatelé na rozdíl od německých připouštějí přirozený vliv dalších evropských ohařů a honičů, konkrétně anglického pointra, foxhaunda, německého ohaře a nepochybně i domácích brakýřů, zvláště sedmihradského honiče, nepopírají ani přímý vliv výmarského ohaře. Okolnosti nasvědčují tomu, že tento vliv mohl být i vzájemný. 


Temperament a schopnosti
Živá, přátelská, vyrovnaná, lehce cvičitelný. Snadné navázání kontaktu s vůdcem patří k jeho základním vlastnostem. Nesnáší hrubé zacházení a nesmí být ani agresivní, ani bázlivý.

Vzhled

Středně velký elegantní lovecký pes ušlechtilého vzhledu s krátkou žemlově zbarvenou srstí. Spíše lehká, suchá a štíhlá stavba těla tvoří harmonii mezi krásou a sílou.

Anglický kokršpaněl

Historie
Toto dlouhosrsté středně velké plemeno patří mezi nejstarší lovecké psi v Anglii. Jejich historie je známa od 14. století, kdy se „španělé“ používali v sokolnictví. Z počátku se jednotlivá plemena španělů a setrů od sebe neodlišovala. Beckmann se zmiňuje, že v Anglii se španělé vycvičení k vystavování nazývají setři, zatímco psi slídící měli být nazývání „Springer“ nebo „Flusher“. K rozdělení podle hmotnosti došlo až v 19. století.  Plemeno ocitlo v kategorii mezi pracovním psem a  toy španělem (trpasličí španěl). Roku 1893 byl pak anglický kokršpaněl oddělen jako samostatné plemeno a jeho čistokrevný chov začal. 


Temperament a schopnosti
Kokršpaněl je lovecký pes – slídič. Disponuje obrovskou ochotou ke stopování, hlasitým naháněním, výborným nosem, ochotně přináší, nebrání se ani práci ve vodě. Je učenlivý a ovladatelný, hravý a ke známým lidem přátelský, k cizím může být někdy nedůvěřivý. V Anglii je někdy nazýván „veselý kokr“, díky tomu, že neustále vrtí ocasem.


Vzhled
Anglický kokršpaněl se vyskytuje v různých barvách – nejčastěji je k vidění barva zlatá, černá, černá s pálením, modrý bělouš, oranžový bělouš vyjímkou není ani zbarvení černo-bílé, hnědé a další. V současné době je kokršpaněl nejmenší plemeno ve skupině španělů v rámci skupiny sportovních plemen. Kohoutková výška dosahuje až 40 cm, váha by pak neměla přesahovat 14,5 kg.

Labradorský retrívr

Historie: Předkem labradorských retrívrů je pravděpodobně novofoundlandský pes. Byly ovšem dva typy novofoundlandských psů:

• velcí novofoundlanští psi s dlouhou srstí
• malí novofoundlanští psi s krátkou srstí, též známí pod pojmem labradorský pes. 

Právě ti malí psi byli využíváni k donášení ryb a postřelených mořských ptáků z vody. Rovněž pomáhali tahat rybářům sítě z vody.  Díky jejich vynikající schopnosti aportovat je začali angličané dovážet do Velké Británie, kde došlo k dalšímu křížení. od roku 1839 se začal používat termín labradorský retrívr.  

Temperament a schopnosti: Má milou přátelskou povahu, bystrost a oddanost pánovi. Není agresivní, a proto je též vhodný k dětem. Je to dobrý plavec, který má blány mezi prsty. Původně byl šlechtěn pro přinášení zastřelených kachen či zajíců při lovu. V dnešní době je využíván jako canisterapeutický či slepecký pes. Nejsou to hlídači. 

Vzhled: Mohutná stavba těla. 3 možná zbarvení - žlutá, černá, čokoládová. Má širokou lebku s širokou a hlubokou hrudí a se širokým a silným zadečkem. Má hnědé oči střední velikosti. Jeho uši jsou svislé a posazené spíše dozadu. Pes může v kohoutku dosáhnout výšky 56-57 cm, fena 54-56 cm. Váha se pohybuje od 25 do 34 kilogramů. Srst je krátká, hustá a přilehlá. Jeho srst nepropouští vodu, a proto je uzpůsoben k plavání a na zimu. 

Zdraví: Jeho zdraví je ohroženo dysplazií kloubů, epilepsií a alergií. Rovněž má sklon k nadváze. 

Irský setr

Historie: Je to pes vyšlechtěný v Irsku jako lovecký pes a aportér. Při křížení bylo využito irského červenobílého setra a neznámého červeného psa. Jako čistý typ se irský setr objevuje od 18. století.

Temperament: Je to osobitý, atletický, horlivý, inteligentní, laskavý, aktivní, temperamentní, věrný pes. Má rád společnost, vítá návštěvy a je schopen vyjít i s jinými zvířaty, avšak musíme vzít na vědomí jeho přirozenou loveckou povahu. Rovněž mu jeho majitelé musí zajistit dostatek pohybu.

Využití: Irský setr má jako lovecký pes velmi vynikající čich. Chytí-li stopu, jde za ní a při špatném výcviku může neposlechnout pána.

Vzhled: Má vyvážené proporce. Hlava je dlouhá a hubená. Čenich a lebka jsou stejné délky. lebka je oválná s ohraničeným týlovým výčnělkem. Nos má široko otevřené chřípí. Uši jsou mírné velikosti, nízko dozadu položené a svěšené blízko u hlavy. Tělo je úměrné velikosti psa. Přední nohy jsou rovné a šlachovité a zadní jsou dlouhé a svalnaté. Pes v kohoutku dosahuje výšky 58-67 cm, Feny 55-62 cm, váha se pohybuje od 27 do 32 kilogramů. Srst je dlouhá a krásná, vyžaduje pravidelné česání.

Srst u jeho uší musí být často zastřihována, pokud k tomu nedochází, tak mu hrozí záněty uší.

Zlatý retrívr

V rámci loveckých psů je tato rasa řazena mezi tzv. Přinášeče. 

Historie: Toto plemeno bylo vyšlechtěno v 19. století Lordem Tweedmouthem. Ten toho dosáhl tím, že využil žluté štěně, které se narodilo s černými retrívry. Dále bylo při šlechtění využito už dnes neexistujícího plemena Tweedový vodní španěl, pak irský setr a bloodhound. Prvním chovatelem se stal vikomt Harcout a paní Charlesworthová. Plemeno bylo uznáno roku 1903 a jméno Zlatý retrívr bylo uznáno až roku 1920. 

Temperament: je to klidný, přátelský, vyrovnaný pes. Vyhledává společnost lidí, ke kterým má kladný vztah a je snadno cvičitelný. Pro tyto vlastnosti jej lze využít i pro canisterapeutické a asistenční účely. 

Využití: Jeho dobré plavecké vlastnosti a hustá nepromokavá srst je využita pro lov kachen a vodního ptactva. Tento pes má jemný stisk a ulovenou kořist nesežere. 

Vzhled: Je to středně veliký pes (Pes je v kohoutku vysoký 56-61 cm a fena 51-56 cm; váha je kolem 27-35 kg). Má vyvážené a souměrné tělo, hluboký hrudník, rovné přední končetiny a svalnaté zadní končetiny. Lebka je široká s kulatýma hnědýma očima. Uši má svěšené a posazené do výše očí. Srst je hladká či zvlněná s nepromokavou podsadou. Zbarvení je od krémové po zlatě rudou. 

Zdraví: Mají sklon k dysplazii kyčelních kloubů, nadváze, zánětu střev a očí. 

Hrubosrstý vendéeský baset

Ve Francii je už dlouho oblíben, především na západě země, v departmentu Vendée. Dnes se vyskytuje ve dvou velikostech, větší Grand a menší Petit. Oba jsou neobyčejně energičtí, živí a přítulní a zasluhují si větší pozornost, než jaké se jim dostává v současnosti.

Historie

Na počátku původu tohoto plemene stáli honicí psi starověkých Galů. Ještě v polovině 19. století bylo toto plemeno považováno jen za hrubosrstou varietu basethaunda. Psi větší variety (Grand) byli původně užíváni k lovu vlků a divočáků. Při lovu divočáků se uplatňují i v současnosti. Patří k největším francouzským basetům, společně s plemeny Basset Artésien Normand, modrým gaskoňským basetem (Basset bleu de Gascogne) a plavým braňským basetem (Basset fauve de Bratagne). Malá varieta (Petit) je miniaturou velké variety a vznikla selektivním chovem (do chovu byli vybíráni jen malí jedinci). Užívá se hlavně k lovu zajíců.

Temperament

Hrubosrstý vendéeský baset je veselý, společenský, přátelský a výborný k dětem. Psi obou velikostních forem potřebují mnoho pohybu, aby vyčerpali svou přebytečnou energii, proto nejsou vhodní do městského bytu.

Italský ohař

Je možné, že je to nejstarší plemeno loveckých psů v Evropě. Italský ohař je urostlé, volnost milující zvíře, jehož povaha jasně obráží jeho drsnou minulost.

Historie

Podle písemných dokladů sahá historie tohoto plemene až do 5. století př. Kr. Vzniklo v té době křížením mastifů z Mezopotámie (dnešního Iráku) s lehčími a rychlejšími egyptskými honicími psy. Přes španělského ohaře pak z něj lze odvodit všechny moderní evropské ohaře. Italský ohař nejdříve lovil se středověkými lovci vyzbrojenými sítěmi a se sokolníky, později se z něj stal prvotřídní pes pro lovce s puškou.

Temperament

Je až neuvěřitelně chytrý, dobře vychovaný a stále přátelský. Vzhledem k svému původu se necítí dobře ve městě, vyžaduje široké volné prostory a mnoho pohybu. Potřebuje také spoustu laskavé pozornosti a péče, především o dlouhé, zvlněné a do záhybů složené uši.

Ohaři

Patří k nejstarším loveckým psům a celá století ''vystavují'' zvěř před lovcem. Různá plemena se hodí pro různou práci a jsou různě cvičena. Všem společný je však typický postoj při vystavování, s nataženým prutem (ocase), s jednou nohou zdviženou a s hlavou obrácenou směrem ke kořisti.

Historie

První ohaři byli používáni při lovu ptáků, hlavně křepelek a koroptví, do sítí. Na počátku 18. století přišlo do módy střílení ptáků z brokovnic a do Anglie byl dovezen španělský ohař. Byl to těžký a pomalý pes, který pracoval s nízkým nosem. Aby se zvášila jeho rychlost a čichové schopnosti, byl křížen s grejhaundy a anglickými foxhaundy. Výsledkem byl anglický pointr, který se od té doby rozšířil po celém světě a je dnes obvykle nazýván pointr. Jiný poměrně těžký typ ohaře vznikl v 17. století v Německu křížením německých honičů se španělskými ohaři a bladhaundy. Přidáním krve pointrů do chovu byl v 18. století vyšlechtěn německý krátkosrstý ohař.

Temperament

Ohaři mají většinou milou, vyrovnanou povahu, jsou věrní a přítulní. Jsou také velmi energičtí a v práci vždy horlivý.

Úvod

Lovečtí psi, nazýváni v USA sportovní psi, zahrnují nejrůznejší plemena. Všechna byla vyšlechtěna k tomu, aby nějakým způsobem pomáhala lovci, nejčastěji tím, že vyhledávají a přinášejí zvěř. Obvykle pracují s vysokým nosem, to znamená, že přijímají pachové vjemy unášené vzduchem.

Španělé

Největší podskupinou loveckých psů jsou španělé. Jsou to inteligentní, středně velcí a nepříliš vysocí psi. Mají dobře vyvinutý čenich a jemný čich, uši chráněné dlouhými převislými boltci (závěsy): to všechno jsou výhodné vlastnosti pro psa pracujícího v těžkém terénu. Název španěl pochází pravděpodobně z francouzského espaignol, to znamená ''španělský pes'' a opravdu jedni z prvních uživatelů španělu, Irové, tvrdí že si chovný materiál opatřili z Iberského poloostrova. Již v 1. století našeho letopočtu najdeme v královských listinách zmínku o vodních španělech, které dostal darem irský král.



Plemena španělů

Španěly můžeme rozdělit na plemena, jež vyhánějí a přinášejí zvěř, plemena, která zvěř pouze přinášejí a na zakrslé španěly, kteří neloví a které dnes řadíme mezi plemena společenská. Většina loveckých španělů prohledává terén před lovcem v dostřelu jeho zbraně, obvykle ve vzdálenosti od dvaceti do pětašedesáti metrů, aby broky mohly zasáhnout a usmrtit vyhnanou zvěř. Španělé navětřenou zvěř neznačí jako ohaři, ale vypíchnou (vyplaší) ji z úkrytu a pak počkají, až lovec zamíří a vystřelí. Pronásledování vyplašené zvěře je zlozvyk. Když je zvěř zasažena, je španěl poslán, aby ji přinesl. Může být také posílán ze zástěny (úkrytu), aby aportoval střelenou vodní zvěř. Pro takovou práci se zvláš hodí špringršpaněl.



Ohaři a setři

Druhou podskupinou loveckých psů jsou ohaři a setři. Jsou větší než španělé, a delšíma nohama, ale opět s vynikajícím nosem a převislýma ušima. Atletičtí ohaři jasně ukazují, že jsou blízce příbuzní honičům. Na rozdíl od španělů se ohaři pohybují daleko před lovcem, často mimo jeho dohled. Když navětří zvěř, nevyplaší ji, ale ''vystavují''. To znamená, že strnou v postoji s čenichem nataženým směrem ke kořisti a obvykle s jednou přední nohou zdvyženou. V této pozici zůstanou tak dlouho, než lovec přijde, zvěř vyplaší a střelí. Podobně jako ohaři strnou před kořistí i setři. Nezůstanou však stát, ale sednou si. Dobře vycvičený pes zůstane nehybný jako socha tak dlouho, jak je potřeba, třeba i déle než hodinu, a čeká na další povely svého pána. Šetři se používali již v šestnáctém století, ale plemena ohařů jsou poměrně mladá a vyvíjela se souběžně s vývojem střelných zbraní. Střílení ptáků v letu se stalo populární teprve kolem roku 1700 a od té doby vzkvétal chov a výcvik ''ptačích psů'' - ohařů. Většina plemen ohařů vznikla v Británii a první zmínky o psech vystavujících zajíce najdeme v roce 1650.

Přinášeči

Třetí skupina loveckých psů, přinášeči neboli retrívři, jsou specialisté. Jsou to přátelští, silní, dobře stavění psi specializovaní na dohledání a přinesení střelené zvěře. Často jsou používáni spolu se španěly. Španělé prohledávají terén a vypichují nalezenou zvěř, zatímco přinášeči stojí u lovce. Jsou pak posláni, aby střelenou zvěř přinesli. Jako vynikající plavci jsou také nejčastěji používanými psy při lovu vodní zvěře. Při tomto způsobu lovu čeká přinášeč v krytu, až je zvěř střelena a pak plave ji přinést. Mimo jmenované tři hlavní skupiny je několik málo všestranných loveckých psů, kteří jsou schopni se vypořádat jak s velkou, tak s malou zvěří. Takovým psem je např. výmarský ohař.